Každý má svůj sen, ale jen ten kdo dokáže snít si jej dokáže splnit!!:):-)


Červen 2009

povídka na přání :-) pro Yumi

20. června 2009 v 18:23 | Jackie |  Povídky
Tak tady je povídka na přání, je to se spožděním jelikož sem měla ve čtvrtek poslední zkoužku takže jsem se musela učit , no ale udělala jsem ji takže sem pak zas oslavovala
ale je tady takže snad se bude libit



Každý den pořád to samé, staré, známé věci, ale přesto mě fascinují. Jsou to taky jediné věci, co mi zbyly. Věci, které mě drží při životě a věci které miluji. Někteří by řekli, že na světě je plno věcí, pro které se dá žít, ale to jsou ti, co neznají odvrácenou stránku světa a já jí znám až moc dobře .
Jmenuji se Yumi, příjmení nemám, už dávno jsem se ho vzdala. Ne kvůli dětskému rozmaru nebo něčemu podobnému, ale proto, že mi připomínalo věci, na které jsem nechtěla vzpomínat.
Mé příjmení je totiž pokryto krví mých rodičů, sourozenců a celého mého klanu. Všichni umřeli a jen díky mě. Nebyla jsem silná na to, abych je zachránila, přežila jsem, to ano, ale za jakou cenu? Za cenu, se kterou se nedá žít…
Sedím na skále před místem kde žiji od svých 14, skrýš, kde se rodí zlo. Zlo, nenávist a hlavně bezcitnost. Skrýš Akatsky, ano, patřím k nim a nestydím se za to, drží mě to nad vodou, dovoluje volně dýchat. Ano, zabíjím, kradu, ničím, vše tohle dělám. Dřív mi to vadilo, měla jsem výčitky, ale ty z vás časem opadnou, přestala jsem lidem dávat obličeje, byla jsem jak stroj. Zabíjím a baví mě to, krutá slova, že?
Ale je to tak, líbí se mi barva krve, když stéká po mé kataně, když ji cítím na rtech, je to tekutina života a jak lehce se dá prolít, bez námahy bez obrany…
Nebe se pomalu zahaluje do temna, do stejného temna, které vládne už 3 roky mému srdci.
Očima visím na měsíci, přitahuje mě jako briliant, vábí mě a já si přeji být jednou z hvězd, z těch malých světýlek bez starostí, bez toho, aby trpěly. Chci být stejně volná jak ony a jednou budu. I já totiž čekám na to, až někdo uhasí tenhle můj lidský, zbytečný plamínek a já na obloze zažehnu nový, mnohem silnější s těmi, co miluji..
Nečekám dlouho a z otvoru vyleze můj partner. Sasori stal se mým partnerem brzo po tom co jsem se k nim přidala. Nemůžu říct, že by mezi námi panovalo přátelství, ale oba chováme respekt k tomu druhému, víme co každý z nás umí, tak proč spolu bojovat??
Beze slov vyrážíme na misi, pro mě vcelku nepodstatná. Najít jakéhosi kluka a jeho mistra, který dřív patřil k akatsky a dostat od nich svitek, buďto po zlém nebo po dobrém, ale sama se modlím, aby to první. Už dlouho jsem nikde nebyla a strašně mi to chybí. Chci zase cítit, že žiji a to u mě platí bohužel jen tak, že někoho zabiji..
Postupujeme rychle a proto ani ne na konci druhého dne stojíme před skrýší, tam kde všechno začalo.
Nečekáme dlouho a objeví se několik schinobi se Zvučné a v jejich čele Sasuke Uchiha, bratr Itachiho. Zarazí mě jejich podoba, až na malé odlišnosti jsou úplně stejní, jen v těchto červených očí vidím takové emoce, díky kterým mi po páteři přejede nepříjemný pocit. Nevidí jak vypadáme, oba jsme zahaleni do plášťů a na hlavě máme slaměné klobouky. Sasori se s ním začne domlouvat nebo spíš mu oznamovat co chceme a já si zatím zkoumám terén pro následující boj, protože silně pochybuji, že by nám dali něco bez boje. Chci se nenápadně přesunout na výhodnější pozici, když si všimnu, jak ke mně šlehnou rudé oči a za chvíli cítím na krku chladnou ocel, nabitou čakrou. Překvapil mě, to ano, ale za co mě má? Rychlým pohybem se vysmeknu a znovu se objevím na stromě nad ním, musím říct, že mě potěšil, nebude to úplně promarněná bitva, protože tohle je chlap, co stojí za to, zabít ho .. Kouknu se na Sasoriho a ten už bez klobouku hledí do mých očí a mám dojem, že je velmi, velmi naštvaný. Podle jeho vzoru sundám klobouk a odhodím plášť, pod ním mám svůj bojový úbor, nikdy jsem nebrala ohled na to, jak vypadám, ale tak zlé to asi nebude, jelikož všichni až na mého vybraného protivníka uvolní svůj postoj a koukají úplně jinam, než do mých očí, zřejmě si myslí, že nebudu až tak silná …….někdy i jedna chyba může stát život….
Čekání nikdy nebylo mou silnou stránkou, proto začínám jednat. Začínám něco, co mě zcela změnilo….

Bojujeme dlouho, oba vyhráváme, ale já už cítím únavu, přece jen jsem pořád člověk, zato můj společník jen napodobenina, která se neunaví, on se může jenom zničit …dívám se na těla u mých nohou a na schinobi, co stále čekají na možnost vrhnout se na mě … a je jich stále dost .. nepřemýšlím dlouho, ale nakonec bych to stejně musela udělat. Zavřu oči a naplno se ponořím do vlastního vědomí. Nejsem v akatsky totiž jen pro nic, můj klan, z kterého jsem už jen já, umí něco, co je na hranici s kouzly…
Když otevřu znovu oči, už nejsou zelené, ale žluté, s kočičími zorničkami a za mými zády stojí 4 nádherní, velcí tygři. Má rodina, ti kteří mě chrání už od malička. Jejich výhodou je, že nemůžou umřít, dokud neumře jejich majitel. Boj začal znovu a tentokrát je zcela nevyrovnaný, bohužel pro ně.
Na zem dopadne můj poslední protivník a já se konečně mohu zaměřit na toho, kterého jsem chtěla celou dobu. Až teď vidím, že nebojoval, jeho pohled je zabodnutý v mých očích, s výrazem zvědavosti. Jsem zajímavá? Ano, tam mu dokážu jak moc..
Usměji se na něj a zmizím …objevím se těsně u něj a mrknutím ho pobídnu..
Slunce už klesá za horizont a nebe barví zářivá paleta letních barev. Boj pokračuje dále a na de mnou se objevují první hvězdy mé přítelkyně, ale já se bojím, že je dnes vidím naposled, nečekala jsem takovou sílu, je v něm tolik nenávisti, bolesti, mohla bych říct, že se vyrovná té mojí nebo jí dokonce přesahuje..
Tvrdě dopadnu na zem a z úst se mi vyřine krev, má krev, prsty si jí jemně setřu a chvíli se na ni dívám. Dlouho jsem neviděla vlastní krev a dnes je jí na mě tolik. Z rozmýšlení mě vytrhne prudká rána do hlavy a já upadám do bezvědomí, instinktivně se snažím vyhnout bolesti z nárazu na zem, ale poslední, co ucítím, je teplá náruč mého protivníka.
Když začnu vnímat, cítím, jak mám svázané ruce i nohy k posteli a přes oči šátek, celé tělo mě bolí, ale nejvíc mě bolí ta potupa, když už jsem prohrála, proč jsem nemohla umřít? Teď budu co? Pokusný králiček, nebo jsem tady kvůli informacím? Poslední možnost, která se mi sice honí v hlavě, ale to bych si radši sama prokousla zapěstí, než být sexuální hračkou mladého Uchihi.
Uslyším dveře a čekám co přijde, najednou prudce zamrkám nad návalem světla, když mi Sasuke sundá pásku. Chvíli se díváme jeden na druhého, já naštvaně on pobaveně .On přeruší kontakt první a pohlédne na mé tělo, následuji ho a málem znovu omdlím. Jsem sice zakryta, ale jak se zdá, jsem pod tou velmi, velmi tenkou dekou úplně nahá. Rány mám obvázané a jsem vykoupaná, doufám jen, že to nedělal on sám..
Víš, .promluví a tak se na něj znovu podívám, pokolikáté už. Zaujala jsi mě, nebo spíš tvůj pohled, tolik emocí v tak malém těle mě fascinovalo a pak tvá síla. Díky ní jsem měl záminku dovézt tě k Orochimaru, kterého jsi po mém vyprávění taky zaujala. Dal ti na výběr buď se staneš testovací objekt, nebo se můžeš přidat k mému týmu a budeš mít svobodu sice s pravidly, ale budeš. Velkorysá nabídka, ne??
(tohle jsi pustkte buť k celé ale spíš k téhle části ju )
Nepřemýšlela jsem dlouho, koneckonců je mi jedno u koho budu, záleží mi jen na mé svobodě…
Jsou to už 3 měsíce, co jsem se Sasukem v týmu, dalo by se říct, že si velmi rozumíme. Oba nás spojuje podobná minulost, ale přesto všechno mě poslední dobou jeho přítomnost vadí. Nevím proč, nic neudělal, ale pokaždé, když ho vidím, cítím, něco, nějaký pocit tepla, nevím co to je, necítím se před ním dobře, když se na mě podívá, zčervenám. Vadí mi, když mě vidí v mé nepříjemné situaci a proto na něj vždycky vyjíždím, třeba kvůli kravině..
Nelíbí se mi, co se se mnou děje, mé tělo zahlcují pocity, pro mě velmi neznámé, které mě ničí a zžírají, nechci je, neprosila jsem se o ně, ale přesto se mi samy usídlily v srdci a dožadují se pozornost..
Můj nový domov má jednu výhodu, je umístěn na obrovské skále, pod kterou je ohromné jezero a nádherná čistá příroda. Každou noc trávím pozorováním hvězd a měsíce, stále mě fascinuje noční nebe, jeho tajemství, to co mi chybí a chtěla bych odpověď, prosím ty němé přítelkyně o radu, ale nepřihází. Jen ticho, ticho, které se mnou zdá se zůstane.
Ucítím ruku na rameni a s trhnutím se otočím. Hledím do dvou temných křištálů, ve kterých se odráží měsíční světlo, to světlo, které miluji, ty oči, které zbožňuji. Zarazím se nad tím co si myslím, je to ono? Zamilovala jsem se? Opravdu? Myslela jsem, že už dávno jsem ztratila všechny své city, proto mě teď tak drtí ten nejsilnější, ten ze všech nejstarší.
Nechci nic říkat, chci jednat, když už mám trpět, ať on trpí se mnou, ať ho spaluje ten žár, který on zapálil. Je to jeho chyba, za kterou platíme oba.
Jemně přejedu svými rty přes ty jeho a jsem překvapená jejich hebkosti, sklopím hlavu a odtáhnu se, nestihnu to vysvětlit, omluvit se, když ucítím jeho ruku, jak skoro až hrubě otočí můj obličej a věnuje mi polibek plný vášně a citu, který jsem právě poznala. Polibky se stávají naléhavější, vášnivější a já cítím, jak padám na skálu pod sebou, cítím studený povrch, jemný prach a rosu, která lpí na trávě, ale nejvíc ze všeho cítím Sasukeho rty. Křivky jeho těla, které skoro přesně kopírují ty mé, jeho ruce, obkreslující milimetry mého těla. Slyším, jak kolem nás padají kusy oblečení, cítím teplo, vycházející z odhaleného hrudníku, který mě dusí tím návalem pocitů, emocí a nových vjemů. Poslední hranice je překonána a já se spojím s mužem, který mě toho tolik naučil i přes to, jak to začalo. On je teď ta drahocenná věc, pro kterou chci žít, on je ten, před kterým spadly mé hradby, ten, který mi ukázal, co to znamená slovo láska. Naše vášeň stoupá a já se s prohnutím zahledím na své přítelkyně, které viděly celý můj život a teď mi konečně daly odpovědi na mé otázky, jednoduché slovo jako Láska a jak dokáže lidem změnit životy …..a Moje láska právě vykvetla v nádherný květ, který jen tak neuhasne….