je to tu první díl nové povídky snad se vám bude líbit a komentáře jenom potěší
1.Setkaní
Svět se mění , mění se a stárne stejně jak já. Dívám se do černé noci a vzpomínám
na ty emoce, je jich tolik, ale já cítím jen pár a přesto se mi zdá, že mě pohlcují.
na ty emoce, je jich tolik, ale já cítím jen pár a přesto se mi zdá, že mě pohlcují.
Láska, opovržení, zloba a hluboko zakořeněná nenávist, cítím ji, pohání mě stejně silná jako láska k přátelům. Mé sny se změnily, nejsem už malá holčička s dětskými sny, jsem ta, která bojuje, aby přežila, ta co nemá co ztratit a přesto se něco najde. Bojí se, že ztratí sebe samu, své srdce a duši. Poslední dobou se cítí jak prázdná schránka, jen on jí dokáže vždy vrátit k životu, její přítel, bratr a tak i trochu láska.
Bojujeme společně, chráníme se, věříme si a oba se milujeme. Když jenom fyzicky každý z nás už své srdce někomu dal a já bohužel až moc brzo a pořád se nevrátilo, zbyla po něm jen prázdná díra, která se ne a ne zacelit….
Je to už tolik let co odešel, zmizel nám z životů bez trochu lítosti, zpřetrhal ty pouta po tom všem, co jsme zažili a jediné co řekl bylo, děkuji ti. Tolik k jeho citům chladným a nelítostným.
Bojím se toho, co mě čeká, nechtěla jsem tuhle misi, ale už 2 měsíce ho hledáme a nenacházíme. Nehledáme ho proto, abychom se ho zase doprošovali ať se vrátí, ale hledáme jen něco, co je důležité pro vesnici a on to ukradl. Jaká by to byla ironie, ale teď už ani ne pro něj, to není domov i když je tam pořád plno lidí, co na něj myslí..
Ale teď je to jiné, našli jsme ho a čekáme až odejde a já, jakožto nejmenší a nejohebnější ninja, ten svitek ukradnu zpět..
Nebe pomalu začínají prosvětlovat růžové paprsky a na trávu se snáší rosa. Kolem se budí příroda, nevinná, krásná a přesto nebezpečná, dokáže zabít i zrodit stejně jako já a hodlám toho náležitě využít .
V dálce uvidím postavu jak odchází a jakmile nebe protne signál, vyrazím. Netrvá to dlouho a ve skrýši proklouznu několika chodbami a najdu pro co jsem přišla. Svitek je v pokoji, který je vkusně zařízený, zřejmě ložnice. Nechci se ale zdržovat a chci zmizet, když si všimnu fotek na skříni. Srdce se mi několikanásobně zrychlí a pak se málem zastaví, když spatřím osobu na fotografiích. Je to on, ten, který mi způsobil tolik bolesti. Bez přemýšlení ty fotky hodím o zeď a na zem se snese miliony malých průhledných krystalů, tvořící světelnou mozaiku.
Při zvuku tříštícího skla se otočím a utíkám ven. Jakmile zahlédnu světlo, tělem mi projede vlna úlevy, kterou hned vystřídá nervozita, jelikož to nejtěžší mě teprve čeká…Já jsem měla svitek nalézt, ale byl to Naruto, kdo měl zabavit toho, komu patří a já se k nim musím přidat. Pomocí lehkého jutsu se přenese hned vedle Naruta, nemusím hledat dlouho a uvidím ho, stojí kousek dál a obezřetně hodnotí situaci, neví kdo jsem, celé mé tělo halí dlouhý černý plášť i s kapucí ..
Máš ho? Otočí Naruto hlavu a usměje se. Neubráním se úšklebku, který on vidí, jako kdybych někdy zklamala. Kývnu, ale z naší chvilky nás vyruší hlas, hlas který jsem neslyšela léta a který mě zasáhne jak střep .
Další z konohy? Ubožák co se snaží dovést Sasukeho domů? Ten hlas plný arogance, sarkasmu a opovržení mě vrátí do reality. Začnu se smát a oni na mě zírají jak na blázna. Odněkud zafouká silný vítr a mé krytí odletí s větrem do lesa. Dívám se na plášť, plachtící ve větru a potom stočím svůj pohled zpět na Sasukeho.

Nezmění svůj pohled, je snad ještě chladnější, ale i zaskočený,.asi nečeká, co udělám a ostatně já také ne, ale usměji se na něj, mrknu a poté zaútočím. Chci si na něm vybít všechen svůj vztek, tu bolest, co mě celá ta léta sžírala, chci jí pustit ven a on je na to vhodný kandidát..
Bojujeme dlouho, nevím kdo má navrch, ale při každé ráně co mu zasadím, se cítím mnohem líp a směji se u toho, vnímám úlevu a moje rychle bijící srdce. Najednou mě ale překvapí a objeví se za mnou a katanu mi přiloží ke krku. Cítím moje a jeho tep, buší mi v uších a přesto se nebojím, během pár sekund jsem zase volná. Zlepšila jsi se. Ale pořád jsi slabá, malá holčička, dlouho jsem nikoho neměl, pořád mě miluješ, pořád po mě toužíš? Jestli ano, vezmu si tě rád s sebou jako hračku..
Poslouchám ho a chci ho zabít, ale ucítím Narutovu ruku a jeho pohled mi dá jasně najevo co musíme udělat. Naposled se na něj podívám a potom oba dva zmizíme. Zaslechnu jen tichou větu. Budeš moje jak fyzicky, tak psychicky, budeš prosit abych se tě jen dotkl. V duchu se usměji, nevím kdo bude po kom víc toužit Sasuke. Ani ne za 2 hodiny se objevíme před bránou Konohy našeho domova. Neuvědomila jsem si, že jsem zmlácená a unavená v té euforii, ale teď už ano. Cítím jenom jak mě Naruto bere do náruče, vděčně se usměji a nechám se odnést domů.

Byl to dlouhý den, který přinesl hodně nového do našich životů, ale nevím, jestli to bude zrovna to nejlepší…

bolo to super teším sa na ďalší :D
ale mohlaby si pred priamu reč písať úvodzouky ?lepšie by sa to čítalo :D