Každý má svůj sen, ale jen ten kdo dokáže snít si jej dokáže splnit!!:):-)


Černá tma 5

27. července 2008 v 15:18 | Jackie |  Povídky
5.díl Vzpomínky a sny od Jackie

Červené paprsky dopadají na mou zchladlou kůži a já zachytávám poslední teplé paprsky slunce, než zapadne a odebere se ke spánku. Stojím na balkoně a vlažný vítr mi jemně cuchá vlasy. Miluji západ slunce je to chvíle, kdy se na obloze objeví barvy, které zahřejí pouze při pohledu a zvlášť tady v Písečné. Jsem tu už skoro měsíc, který trávím s Garrou. Trénujeme v odlehlých částech vesnice, Garra je krutý a nelítostný soupeř, vždy do boje dává vše. Nejednou jsem si léčila zlomeniny a tržné rány. Sblížili jsme se a já znovu nacházím to, co jsem myslela, že jsem ztratila a to jednoduché věci jako je důvěra a přátelství. Je to v celku ironie, když náš vztah začínal tak, že jsem měla být díky němu dávno mrtvá. Garra je přesně ten příklad člověka, který dokazuje, že se lidé mění:-). Za tu dobu jsem se změnila, vlasy mi narostly do půl zad díky tomu, že jsem si je v bezvědomí nemohla upravovat a tak jsem si to tak nechala. Staré dobré růžovočervené oblečení jsem vyměnila za černé tričko na ramínka, růžovou vestu, růžovou sukni a černé legíny. Ruce mi zdobí růžové rukavice nad loket a vlasy nosím v copáncích. Změna je život a to já potřebuji. Musím se odpoutat od minulosti, ale k tomu mi bohužel jen tohle nestačí. O Sasukem jsem slyšela od zvědů, zdržují se v lese poblíž země vodopádu. Když jsem se to dozvěděla, chtěla jsem se hned vydat na cestu, ale proč, plán mě přešel hned, když mi Garra navrhl poslední trénink. Nevím jestli mi chtěl dokázat, že na to ještě nemám, každopádně mě to stálo hodně sil a bolesti.
Slunce pomalu zapadá a já v něm zase jako každý den uvidím dvě nádherné, modré, pronikavé oči. Miluji je a nenávidím, každý pohled do nich mě dohání k smutku, z očí se mi pomalu spustí potůčky slz dlouho skrytých. Je to až patetické jak je to dlouho a já se s tím nemůžu pořád vyrovnat. Slunce zapadne a já sklopím hlavu, neuslyším pomalé kroky, až když mě čísi ruka chytne za ramena pomalu otočí a já hledím do tyrkysových očí s uhrančivým a přátelským pohledem. Garra mi setře slzy a jemně mě přivine ke svému tělu a já se cítím v bezpečí a potichu mu vzlykám na rameni. Konejšivě mě hladí po zádech, nepotřebujeme slova, ví co cítím a jsem mu vděčná za tento projev náklonnosti. Nevím jak dlouho tam tak stojíme, ale ovane mě studený vítr a já se lehce zachvěji. Když promluvím, můj hlas z ní jak šepot a přesto přeřízne vzduch jak siréna. "Garro, moc díky, půjdu domů, zítra zase ráno u skály, ano?".Jen mlčky kývne a pustí mě. Netušila jsem, že to objetí udržovalo teplo a celým mým tělem projede vlna zimy. Garra se na mě podívá a usměje se, z ramen si odepne plášť a přehodí mi ho přes záda, je vyhřatý a voní. Voní přátelstvím a láskou.Naposledy se usměji a seskočím z římsy dolů na ulici, nechce se mi jít pěšky, tak se pomocí lehkého jutsu přenesu do pokoje.
Svléknu ze sebe všechny šaty a vlasy vytáhnu z gumiček, spadnou mi na záda a jemně šimrají, když otočím kohoutkem a první kapky teplé vody smáčí mé unavené tělo, zachvěji se, sprcha se nedá uspěchat, uvolňuje mé svaly a smývá starosti:…..
V ručníku vstoupím na balkon a pozoruji hvězdy, už není zima a asi ani nebyla, jen smutek mi zmrazil tělo.Vesnice je tichá, všichni spí, klidní a nerušení, některým se zdají sny. Šťastní lidé, jsou ve světě, který si vysní. I já takové kdysi měla sny, fantazie přání, kam se poděly? Vypařily se spolu s lidmi, o kterých byli. Budu mít ještě někdy sny, cíle? Snad ano, snad se někdy znovu ponořím do spánku, na který se budu těšit, jelikož v něm uvidím to, co nejvíc chci,co by tam ale bylo teď? Jen stíny, stíny, které by mě sžíraly.
Stojím tu už dlouho, nic neupoutá mou pozornost, až když v dálce u jezírka u památníčku Naruta (nechal ho postavit Garra ) uvidím pohyb. Nikdo kromě mě tam nechodí, aspoň ne v tuto dobu. Rychle na sebe hodím oblečení a rychle se blížím. Rozpuštěné vlasy mi vlají do obličeje a já přes ně málem nevidím, když se ale dostanu na místo, nikdo tam není. Měla jsem vidinu? Rozhlédnu se po okolí, ale nic nejeví známky pohybu ani života kromě rostlin a zvířat kolem. Zahledím se na podobiznu usmívajícího se Naruta a pomalu k ní dojdu. Má ruka jako by se sama vedla. Položím ji na hladký kámen a pomalu hladím jemné kontury jeho tak věrného obličeje. Pod bříšky prstů cítím chlad stejný, jako v den, kdy z něj vyprchala jiskra. Stejně mi zchladl v náručí. Pomalu se sesunu po kameni, ale nepláču, jen sedím a má ruka je pořád na jeho tváři. Cítím, jak je tráva pode mnou vlhká z ranní rosy, nezajímá mě to, není nic než já a vzpomínky. Hladina jezírka se odráží v mých zamlžených očí, vytváří zrcadlo do minulosti, do kterého se plně ponořím. Za mými zády se budí slunce a první paprsky, zbarvené do červena se spojí s hladinou a oslňují mě. Skloním hlavu a čelo si opřu a kámen, usínám a nevím, že mě někdo celou dobu pozoruje…………………………………
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Smiley ♥ Smiley ♥ | 11. května 2009 v 15:57 | Reagovat

pozoruje ju sasuke??? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama