Každý má svůj sen, ale jen ten kdo dokáže snít si jej dokáže splnit!!:):-)


Černá tma 4

27. července 2008 v 15:17 | Jackie |  Povídky
KREV A PÍSEK:
Světlo, píchá mě do očí a pálí mě. Cítím bolest, strašnou, trýzní mě, celé mé tělo, tohle určitě není nebe, na to je tady moc bolesti. Cítím chlad, pomalu prostupuje mým tělem. Kde to jsem, v pekle, v očistci za to, že jsem zklamala? Je za to až takový trest??? Prudká bolest protne mou hruď a já procitnu. Ani nebe nic podobného, ležím na něčem, co by se mohlo podobat posteli, tělo mám obvázané a jsem natřená mastičkami. Jsem zpátky doma?? Chci se zvednout, ale bolest mnou opět projede, cítím, že mám zlomená žebra a zjevně i nohu. Snažím se vyléčit, nejde to, proč? Mám blokovanou čakru, tohle nebude vesnice. Musím se dostat pryč. I přes bolesti se zvedám, cítím, jak mi praskají švy na ráně, na břichu, krev mi barví košili a pomalu stéká k nohám. Nemůžu pomalu ani dýchat, ale musím pryč, prostě musím. Mysl by chtěla, ale tělo nemůže. Padám na zem a na boku se rozpláču. Jsem na místě, které neznám, bezbranná jak malé děcko a nikdo mi ani nemůže pomoct. Chtěli by to ale? Nevím, nechtějí mě, možná už zapomněli, nescházela jsem se s nimi, nechtěla jsem. Každý z nich měl až moc z Naruta, z jeho duše. A teď jsem sama v díře, ani nevím, kdo mě sem dostal. Saske? To těžko, viděla jsem sice smutek v jeho očích, ovšem i přesto to nebylo to, co jsem po něm chtěla. Chci, aby trpěl, ale ne fyzicky, ale psychicky, aby ho trýznila ztráta přítele, bodaly a řezaly vzpomínky, strávené s ním a co chci dokážu, musím. V rohu vrzly dveře, někdo vstupuje do místnosti, tichý jako kočka, plížící se pro kořist. Nevidím kdo to je, jen obrys, snad muže?? Když dojde k posteli, začne se rychle rozhlížet, jeho ostražitost je pryč, netrvá dlouho a jeho pohled padne na krvavou stopu. Dojde až ke mně a vezme mě do náručí, vidím ho. V očích strach i úlevu, bolest i lásku……..ovšem přátelskou. Garro! Rudovlasý chlapec se na mě usměje a pomalu mě nese zpátky na postel. Znamená to, že jsem v písečné? Ale jak, byli jsme daleko od hranic, jak listové tak písečné vesnice. Únava a bolesti mě ale přeruší z mého přemýšlení a já padnu do spánku nočních můr, což u mě není nic nového. Probudí mě až hlasy, živě debatující u mé postele. Těžce zvednu oči a spatřím Temary , Garra a Tsunade. O něčem se dohadují. Nemám silu mluvit, nemám snad sílu ani myslet, jen čekám, kdy si mě někdo všimne a snad i zodpoví všechny mé otázky.
Tsunade se za chvíli střetne s mým pohledem, ale v jejím je něco, nevím, smutného?? Proč, přece žiji, no dá se říct, jelikož každý centimetr mého těla pokrývá modřina či řezná rána….
"Sakuro", hlas plný úlevy, obejme mě lehce jak motýlí pohlazení a přesto je to objetí plné lásky a dlouho trvajícího přátelství. Objetí, které jsem nepocítila od pohřbu. Něco teplého mi zahřívá tvář a smáčí košili. Slzy? Ale ne mé, proč pláče? Štěstím? Po chvíli se odtáhne a zadívá se mi upřeně do očí. "Sakuro, už jsme si mysleli, že se neprobudíš, od doby, co tě našli u brány, jsi byla v bezvědomí skoro 3měsíce. Tvé tělo se nechtělo zregenerovat, odmítalo jakýkoliv zásah". Mé srdce se rozbuší rychleji než je snad možné, 3 měsíce, tak dlouho u brány, jak jsem se tam ale dostala? Miliony otázek mi proudí v hlavě až se mi začne točit. A co Sasuke, jak může být daleko, musel se přesunout, musím ho najít, ale nejdřív se musím co nejrychleji uzdravit. Nemůžu ztrácet čas, to mi ale připomene dosud nevysvětlený fakt tichým chraplavým hlasem, který snad ani není můj. Promluvím: "proč mám, ale zablokovanou čakru?" Tsunade se na mě zmateně podívá: "to jsme neudělali my, ani jsme o tom nevěděli", přistoupí ke mně a čakru mi povolí. Cítím, jak mi proudí tělem a nabíjí mě silou. Začnu se pomalu léčit, všechna zranění se pomalu hojí i rána na břiše. Tsunade poodstoupí a já se zvedám, když chci udělat krok, břichem mi projede bolest a já se tak, tak udržím postele, na ruce mám krev rána od Sasukeho meče je znovu otevřená. Jak to? Byla kompletně zahojená! Znovu si jí vyléčím, ale rána je cítit i přes na první pohled nepoškozenou kůži. Pomalu všichni vyjdeme a já po dlouhé době celá při smyslech pohlédnu do slunce, hřeje a hladí mě svými paprsky po tváři, vítá mě, jeho síla do mě proudí a já cítím, jak se mi tělo pomalu začíná prohřívat a ztuhlé svaly se uvolňují.
"Sakuro!", otočím se na Garru. Je z něho hezký kluk, vlasy, které mají odstín krve, mu vlají ve větru a na první pohled každý vidí, že má sportovní postavu a taky mu rozhodně neubírá pevný a rozhodný pohled v očích. I on ovšem vyvolává vzpomínky. Byl to právě Naruto, kdo přispěl na záchranu jeho života. "S Tsunade chápeme, po čem toužíš a proto ti tvá Hokage dala na vybranou. Můžeš se s ní vrátit domů a nebo zůstat tady a já tě budu trénovat, abys mohla splnit ten slib. Pomůžu ti buď já nebo Tsunade, i když osobně si myslím, že tě nic nového nemůže naučit, co ty na to?" Svůj pohled stočím na Tsunade, je jako má starší sestra, ale Garra má pravdu, nemá cenu se s ní vracet a navíc byla by zátěží v mém plánu. Je to kruté říct, ale někdy je pravda krutá. "Zůstanu v Písečné a děkuji, že mě budeš trénovat Garro." Garra i Tsunade na sebe kouknou a podají si ruce, jejich rozhovor se rozplyne v mých myšlenkách a já opět pohlédnu do slunce. Snad s tímhle Saske tě už dokážu porazit i když každopádně tě musím nejdřív najít, abych něco zjistila. Nevědomky si zatlačím na místo po meči, který mi zanechal stopy, o kterých ještě nevím………………
Jackie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Smiley ♥ Smiley ♥ | 11. května 2009 v 15:49 | Reagovat

hm.... to je fakt zaujimave..... sasuke ju doniesol k tej brane??? no newem sa dockat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama