Probuzení
Pohled zabodnutý do mých smutných očí, čekala jsem chlad snad i radost z jeho strany. Nevěřila jsem, že by projevil jakoukoli lítost nad tím, že Naruto umřel. Jediná osoba, co ho měla ráda jako rodinu. Ovšem spletla jsem se. Po větě, kterou jsem řekla nesčetněkrát a která se vryla hluboko do mého srdce, se Sasukeho oči změnily. Výraz chladný, povýšený a nepřístupný, změkl a jeho oči dostaly skleněný nádech.
Uvědomil si to?? Uvědomil si snad to, co já po nějaké době?? To, že už v životě neuvidí věčně rozcuchaného a vysmátého chlapce s láskou v očích?? Neuslyší jeho smích, bylo pro něj toto zjištění aspoň malinko stejné jak pro mě?? Pochybuji. Sedí přede mnou ani ne 3metry a mě dochází ta bolestná myšlenka. Kolikrát si říkáme něco a přesto je pravda jiná, kolikrát jsme o něčem přesvědčení a přesto si srdce projeví svou. Jak blízko je láska k nenávisti a přátelství ke ztrátě??? Tato hranice je křehká, jak skořápka a není snadné ji udržet v celku.. I přesto tu stojím s úmyslem, který byl stanoven a já ho nemíním měnit. Nezáleží mi na mě a proto vím, že pokud ho zabiji, zabiji to poslední co mi v životě dávalo cíl… Rychlým pohybem vytáhnu kunaj z pouzdra a postavím se do pozice k boji. Saske se zatváří překvapeně. Nejsem tu jen proto Saske, jsem tu proto, abych splnila Narutův sen. Přivést tě domů nebo zabít. Poslední slovo mi vyklouzne tiše a přesto pevně, musí vědět, že neustoupím.
Jak dlouho jsem neslyšela svůj hlas, jak dlouho jsem na někoho nepromluvila?? Až pozdě mi dochází co se dělo. Život byl pro mě klec, žila jsem ve tmě, v tranzu, který mě chránil před tím, abych cítila. Nechtěla jsem vnímat tu bolest všude kolem, teď se však má schránka roztříštila. Má slova zapůsobila jak siréna, která probudila mé já. Je to ovšem dobře???
Sasuke se zvedne a rukou naznačí statním ať jdou za něj. Přistoupí metr ke mě, celou dobu udržuje oční kontakt. "Proč bych se mě vrátit? Není tam nic, co by mě přivedlo, teď už ne." Slova řezající jak nože, mi pomalu zajíždí do srdce. Věděla jsem, že se nevrátí. "Teď Naruto nastal čas, kdy se bud setkáš se mnou, nebo s tím koho jsi hledal a koho obdivoval" Nemá cenu se zdržovat přesvědčováním, začnu útočit. Saske to nečekal, nezná mě, má mě za tu malou, slabou holku, co věčně zachraňoval. Časy se mění a lidé taky. Dva bývalí přátelé spolu bojují na život a na smrt jak oprané klišé……
Stíny stromů se prodlužují, slunce pomalu barví oblohu do ruda a dva rychle se pohybující stíny se pořád střetávají v souboji, který je nerovný a přesto se jeden nesnaží tak, jak by měl. Je to snad citem, který ani sám nezná, něčím, co uvnitř pomalu rozbuší srdce a zahřívá tělo??? Výkřik, ze stromů se vznesli ptáci a na zem stékají potůčky krve. Rudá tekutina, dokazující život, dokazuje pouze to, že zklamala.
Stojím na nohou, držím se za ránu na břiše, dívám se na ruce. Zase krev, krev, kterou nedokážu zastavit. Bolí mě celé tělo, nechci padnou, nechci zklamat, proto tu nejsem. Bolest mě přemůže, padnu na kolena a vykašlávám krev. Ztrácím pevný obraz a vše se mi mlží, pomalu se sesouvám na zem, slyším své srdce nahlas v uších, pomalu zeslabuje a utichá. Necítím nic, necítím bolest ani chlad, cítím smutek a zklamání. Zklamání ze sebe. Nedokázala jsem splnit nic, co mi bylo uděleno, nic co by on nikdy nevzdal. Tlukot utichl a já se propadám do temnoty. Naposled se mi zjeví obraz mě a týmu 7 kdysi na začátku, potom pomalu vklouzávám pod příkrov řeky smrti, která mě drtí a stahuje ke dnu, když se objeví světlo, jdu za ním, dojdu k němu a to mě vtáhne tam, kam jsem se vrátit nechtěla. Začíná to znovu………………..
Já vím , že je to smutný a tak, ale nebojte, bude se to vyvíjet a zamotávat. Tak snad se to bude přesto líbit. Moc kuji za komentáře, zatím se mějte klllllásně paJJ

to je fakt pekne..... viem ze som to uz vravela ale pises fakt peknym sposobom :D