Každý má svůj sen, ale jen ten kdo dokáže snít si jej dokáže splnit!!:):-)


Červenec 2008

5 SB :-D

31. července 2008 v 20:26 | Jackie |  Diplomky za SB
Další užasněj blog a jelikož je to první kuláté čisilko na blogu tak se na něj zaručeně podívejte
a tady diplomk pro tebedoufám že se libí

Průzkum :-D

31. července 2008 v 20:01 | Jackie |  Mé občasné keci:-D
Ahojky takže ste si možná všimli že sem přidala 3 nové rubriky Kaleido star Vampire Knihkt a Ful metal panic bude to povídková sekce takže tady budou povídky i na toto anime takže snad se budou libit kdyžtak napiště do komentářu jestli s tím souhlasíte a dělám dobře ju moc díky

Full metal panik

31. července 2008 v 19:56 | Jackie |  Full mtal panic
Tak tohle je jednorázovka zas z jiného anime tak doufám že to neva a bude se vám líbit
Strach, zoufalství, smutek a zklamání. Tichem se linou rychlé kroky a zběsilý tlukot srdce jde slyšet do temné prázdnoty. Běžím temnou uličkou, plná strachu a zklamání. Takhle to nemělo být, nemělo se to stát, proč mě opustil, proč mě zklamal? Slíbil mi, že mě bude chránit do konce života a pak zmizí bez rozloučení, bez slůvka vysvětlení??
Adrenalin mi buší v uších a já myslím jen na tebe Skusuke. Zmizel jsi zrovna, když jsem ti to chtěla říct. Tolik jsem chtěla, abys věděl, že mi nejsi otravný, že mi chybíš, když jsi na misi, že tě miluji. A teď utíkám před tím, kdo mě chce zabít jen kvůli tomu, že mi jako malé zničili život. Nechtěla jsem být živá, počítačová deska, o kterou se lidé perou a nezáleží jim na tom, že jsem člověk. Na druhou stranu bych tě, ale nepoznala, byla bych pořád nejoblíbenější holka na škole, která by se starala jen o to, co se nosí. Ne, vím, že to nechci, chci tebe, tebe na pořád, jak jsi slíbil, abys mě chránil a já si tě najdu a řeknu ti vše, co mě uvnitř dusí.
Zvuk trhající se látky, mé tělo teď halí pouze spodní prádlo a roztrhaná košile. Utíkám na střechu bosá a v dešti, pláče snad nebe nad tím, co oba víme, že stejně neuteče, bojím se smrti, nemůžu umřít dokud ti to neřeknu.
V rychlosti rozrazím dveře a oslepí mě ostré světlo. Nevidím a přesto běžím dál, kam vlastně utíkám, už bude konec, cítím to.
Výkřik, křupnutí, v ruce mi pulzuje bodavá bolest, zvedám se a utíkám dál. Otočím se a vidím ji. Je už u mě, vidím svou smrt. Nedívám se na cestu a padám znovu, tentokrát se nezvedám, proč taky, kam bych utekla? Opustil jsi mě, zradil, už nemám chuť bojovat.
Oči zvednu k obloze a vidím ty nádherné miliony diamantů, posazených v černém hedvábí halící bílou perlu. Ucítím bolest a na obličej mi vytryskne krev. Stočím pohled na ni, na tu co byla zvolena, aby mě zabila, ale ona umírá. Obě se na sebe díváme stejně vyjeveně. Podlomí se jí kolena a spadne mi do náruče. Dívám se jí do očí a vidím v nich smutek. Ona taky nechce zemřít, proč si teda vybrala tu špatnou stranu? Neměla na výběr? Ne každý si může vybrat, jen musí chtít..
Naposledy vydechne a já uvidím toho, kdo ji zabil. Kluk s bílými vlasy, tolik podobající se Tesse, je to on, její velký bráška, o kterém mi říkala?
Sklání se ke mně a podává mi pomocnou ruku, přijmu ji a nechám se znovu postavit. Už necítím ani zimu, je to divné. Pořád na mě prší a mě po těle stékají miliony perliček, halících mě do jakési průhledné róby z křišťálu.
Mé oči se zaklesnou do šedých, nestihnu ani poděkovat a cítím jeho rty na mých. Strnule se od něj nechám líbat, ale on není ten, který má na tohle právo, ale má ho vlastně ještě ten druhý? Odtrhnu se a utíkám pryč, zase, pokolikáté dnes. Utíkám do prázdnoty, nemám cíl, jen chci utéct od všech těch bojů a bolesti, zklamání a hlavně vzpomínek.
Zaslechnu hluk a světlo, výbuch ?? Ve městě? Otočím se a běžím tím směrem, jsem asi už unavená, cítím se těžce, něco mě stahuje, ale utíkám dál. Doběhnu na místo, kde před chvílí zřejmě vybuchla budova. Stojí u ní dva kluci a někdo leží na zemi, je zraněný? Přijdu blíž, ale při pohledu na tu osobu ztuhnu. Jsi to ty, ty kvůli kterému jsem dnes tak trpěla, ty, který jsi mě zklamal a vystavil Strachu. Měla bych tě nenávidět, pohrdat tebou, tak proč necítím ani jedno z toho? Cítím pouze radost a hlavně úlevu. Ale ty se díváš na mě zvláštně, v tvých očích vidím zděšení, strach, radost, ale hlavně šok, nevěříš, že tu stojím? To jsme dva, možná jsi jen přelud mého vyčerpaného podvědomí. Vstaneš a pomalými kroky se ke mně blížíš. Zdá se mi to jak věčnost, než mě znovu sevřeš ve svém pevném náručí. Nejsi přelud, jsi to ty a já jsem zase v bezpečí. Mé slzy úlevy se mísí s kapkami deště, ale ne jen s tím, na zem padají v jiné barvě než před tím, rudé. Odtáhneš mě, proč se tak díváš? Nedíváš se mi do očí, ale kamsi na břicho. Když se tam podívám, vidím, jak se mi na tom bílém kusu látky rýsuje krvavá skvrna. Teď už vím, z čeho ta únava byla, stojím ve své vlastní krvi, v něčem co mi dávalo život proudilo mnou, ale teď mi uniká a já vím, co to znamená. Mé tělo už neudrží vlnu námahy a já klesám k zemi jen tvoje ruce mě zachrání před tvrdým dopadem. Svíráš mě v náručí a já na své tváři cítím pro změnu tvé slzy. Rukou ti je setřu a usměji se, už ti to můžu říct, už je správná chvíle, protože je poslední. Sousuke, miluji tě, naposledy zvednu ruku a dotknu se tvého obličeje, který se mi kdysi zdál tak otravný, ale teď? Je kruté, že jsme měli jen tak málo času. Mé oči se zavřou a já mu nestihnu říct, že nezklamal jak si myslí, neví že zachránil to nejdůležitější co mohl, zachránil totiž mé srdce. …
Jackie:-)

Diplomek od kiwi

31. července 2008 v 16:22 | Jackie |  Diplomky za SB
Tak tady mám krásný diplomek od Kiwi moc se mi libí moc děkuji

Další SB §:-)

31. července 2008 v 14:01 | Jackie |  Diplomky za SB
Takže další spřátelení Kiwi má skvělej blog tak se tam určo podívejte
a tady máš ode mě diplomek

Co je pravda?

31. července 2008 v 12:51 | Jackie |  Jednorázovky
Tak tahle moje povídka je sice v jedné soutěži ale snad nebude vadit když ji sem dám
"Vy všichni jste blázni!" řve v kanceláři hokáge, 20letá růžovlasá Kunoichi na ostatní členy. "On už k nám nepatří, vybral si, vždyť je Akatski a zabíjí!" Všichni se na ni smutně dívají a v hloubi duše ví, že má pravdu, ale jedné osobě poroučí srdce a ne rozum. "Ale Zakuto, je to Saske, můj nejlepší přítel je jen pod vlivem lží, uvidíš, když mu to vysvětlíme a .." "Tak dost Naruto, to není Saske, už ne, uvědom si to, když je jejich členem, tak tě chce taky zabít a všechny, je mu to jedno, vážně to už není on, náš Sasuke, už ne". Při slovech, které řekla, se jí zmocnil znovu tolik potlačovaný smutek. "Měl bys na něj jednou pro vždy zapomenout Naruto", řekne a otáčí se k odchodu. "Zapomenu na něj, až to uděláš i ty, Sakuro." Dívka se zarazí, ale nereaguje. A rozejde se dál.
Má Naruto pravdu?? Nezapomněla jsem na něj?? Tolik let jsem na něj nemyslela, snažila jsem se naučit ho nenávidět a když se mi to povede, znovu se objeví. Myslela jsem, že mu bude stačit zabít bratra, doufala jsem a věřila, že se s tím spokojí a možná se i vrátí. Ale on si usmyslí to, že zničí celou vesnici, svůj domov, tam kde vyrůstal, kde poznal přátele, důvěru, spolupráci a možná i štěstí. Proč to nechce připustit? Byla to vážně jen přetvářka, opravdu je tak bezcitný? Opravdu takový kus ledu? Vím, co jako dítě zažil, věřím, že ho to poznamenalo na celý život, ale proč chce udělat stejnou věc, za kterou tolik nenáviděl ty, kteří ho milují. Řekla jsem milují? Co k němu vlastně cítím? Jak je blízko láska k nenávisti a přátelství, k pomstě? Je mezi nimi opravdu jen taková malá, křehká hranice a stačí na ni jen malinko přitlačit a zbortí se? Opravdu je ten svět tak krutý?
Jsem zde, na místě, kde to všechno začalo. Na cvičišti, kde jsme kdysi byli tým 7, bojovali spolu, pomáhali si a věřili si? To pro něj nic neznamená? Naruto by dal život za to, aby se vrátil, on pořád bláhově věří, že je uvnitř v tom nitru na naší straně, ale jen on, já nejsem bláhová a vím, že Sasuke nebere svá slova zpět. Bohužel zrovna tuhle vlastnost pochytil od Naruta, proč se od něj nenaučil třeba milovat, důvěřovat? Naruto je jedinečná bytost, ano bytost, někdy se mi zdá, že není ani člověk. Z jeho chování někdy vypadá, že je anděl, seslán zachránit svět a měnit lidi k lepšímu. Vždyť kolikrát se mu povedlo i z nejhoršího vraha udělat věrného přítele, litujícího všeho co spáchal, kolikrát zachránil mě, držel mě nad vodou, když jsem se zhroutila po Saského odchodu a nejednou jsem chtěla umřít. Byl to on, kdo mi dodal sílu pokračovat dál. Tak proč tahle jeho síla nepůsobí i na Saského? Možná, pokud je Naruto anděl, je právě Saske ten, kterého můžeme nazývat padlým andělem, ten co zradil? Je snad nejlepší přítel zároveň i největší nepřítel? A bylo to tak už kdysi určeno, nebo za to mohly jen události? Vzpomínám a přemýšlím, když si všimnu, že stojím tam, kde začal zase můj příběh. Ta lavečka, na kterou mě položil, když odcházel. Tehdy mi řekl: "děkuji" a zmizel. Nikdy jsem nepřišla na to, za co mi děkuje. Řekl to snad jen proto, aby se mě zbavil nebo mi byl opravdu za něco vděčný? Jistě vím, že mě nenáviděl nebo mnou alespoň pohrdal, protože si myslel, že jsem jen malá, rozmazlená holka. A jak je to smutné zjištění, když si uvědomím, že měl pravdu. Ale jak můžete odsoudit člověka na celý život. I přesto, co si myslel, jsem se změnila. Ne jen on mi zachraňoval život, i já jsem kvůli němu bojovala a trpěla, nevadilo mi to, milovala jsem ho, až později se z dětské lásky stala ta opravdová, kvůli které jsem pro něj byla schopná udělat cokoliv. Ale on si toho nevážil, nevážil si toho, co si ani nezasloužil, a přesto se mu to dostávalo a ten, který to tolik chtěl, byl opovrhován a považován za otravného. Doteď se za to, jak jsem se chovala k Narutovi stydím. Vlastně potom, když Sasuke odešel, se z nás stala nerozlučná dvojka, chápali jsme se a tiše jsme oba truchlili za ztrátu čehosi důležitého, co nás ale zocelilo a sepjalo pevněji, než obyčejné přátelské pouto. Jeden za druhého by jsme dali život a já si slíbila, že ho ochráním i za cenu svého života a tak jestli ho Saske bude chtít zabít, musí přese mě i kdyby byl milionkrát silnější zastavím ho, to slibuji a přitom ochráním celý svůj domov i s lidmi, kteří v něm jsou, protože oni jsou moje rodina. A to teď vím jistě, když stojím na skále Hokágu a dívám se na zapadající slunce, jak se pod jejími zlatými paprsky Konoha ukládá ke spánku. Tohle je můj život. Bojím se jen dvou věcí, ztráty svých přátel…….a hlavně toho, že tě pořád miluji……….
Jackie :- )

Diplomek

30. července 2008 v 22:15 | Jackie |  Diplomky za SB
Tak krásný diplomek od Lucinky moc děkuji je krásný;)

Spřátelení

30. července 2008 v 21:09 | Jackie |  Diplomky za SB
Diplomek pro lucinku má skvělej blog a povídky určitě se koukněte;)

Doplomek pro mě.-)

30. července 2008 v 20:31 | Jackie |  Diplomky za SB
Diplomek od Nikušky-chan moc děkuji je krásný

Dipomek pro mě:-)

30. července 2008 v 19:54 | Jackie |  Diplomky za SB
Doplomek pro mě od miju moc krásny děkuju moc

2 Spřátelení

30. července 2008 v 19:37 | Jackie |  Diplomky za SB
Další skvělí blog určitě se podívejte

1 Spřátelení

30. července 2008 v 19:21 | Jackie |  Diplomky za SB
tak tohle je diplomek pro Miju má krásnej blog tak tam jukněte

Reklama

30. července 2008 v 17:38 | Jackie |  Reklama?? sem sem!!:-D
Pokud máte něco co chcete ohlásit světu třeba že za vás mám hlásnou nebo o svém blogu tak piště sem ju díky moc

Prosím o chvilku vašeho času:-)

30. července 2008 v 17:24 | Jackie |  Mé občasné keci:-D
Ahojky chtěla bych vás poprosit jestli se vám libí moje povídky tak jestli byste se nepodívaly na tuto stránku http://fallenangel-arwen.blog.cz/ je tam povídková soutěž a mám tam svou tak jestli se vám bude líbit jestli byste za mě nehlásli prosím jsem tam pod Jackie

Spřátelíme??

27. července 2008 v 17:15 | Jackie |  CHcete se spřátelit??piště sem..:-)
Pokud budete tak hodní a budete se se mnou chtít spřátelit napiště do komentářu kuji!!

Ptej te se!!

27. července 2008 v 17:13 | Jackie |  Chcete něco vědět??
Ahojky tak tady se mě můžete ptát na cokoliv budete chtít jen si o to napiště

Černá tma 9

27. července 2008 v 15:21 | Jackie |  Povídky
Přítel , nepřítel a změna názorů
Zase západ slunce kolikátý už?? Kolem 20ti jsem přestala počítat a jen se potichu utápím v pohledu na paprsky, zlatící špičky stromů, kamenů a jezírek či obyčejných kaluží, dělající tekuté zlato. Nádherný pohled, můžu pozorovat, jak se příroda ukládá ke spánku, jak ptačí máma tiší své mladé a přikrývá je svými křídly, působící jako jakýsi slib ochrany. Pokaždé mě píchne u srdce a vzpomenu si na svou maminku. Trápí se vůbec, nebo na mě už zapomněla? Zbytečná otázka, vím, že každou noc chodí do mého pokoje a čeká, až se jí vrátím, bohužel nevím, jestli to můžu splnit. Teď si nejsem jistá ničím ani svým vlastním životem.
V dáli zahlédnu stín, blížící se, konečně jsi tady, vrátil jsi se, můj jediný příteli tak, jako každou noc, ty jediný mě chápeš a utěšuješ. Zdá se, že nejsi jen obyčejný, nádherný, velký orel, který je pán tohoto lesa. Svou majestátností mi připomínáš někoho na koho v tuto dobu myslím nejvíc, na Naruta. Jsi stejný, až bolestně stejný, ale nikdy bych nepřežila, kdybych tě měla ztratit podruhé a proto tě vždy vítám s otevřenou náručí, můj pravý jediný příteli.
Už je to dobu co jsem ve skrýši svého jediného přítele i nepřítele. Za tu dobu se nic nezměnilo, jsem zamlklá v pokoji, protože se k němu nechci přidat a pokaždé i při sebemenší šanci, se ho pokouším buď zabít nebo přemluvit. Bohužel to vždy skončí zle, teda pro mě. Už delší dobu přemýšlím nad změnou svého plánu, možná kdybych ti dala malinkou naději, jen malou, že bych byla ochotná přidat se k té tvé ubohé smečce, možná potom, potom bych dosáhla svého cíle. Otázka je, jestli mi uvěříš po tom všem, těch pokusech, zradách a opovrhování,uvidíme, zatím můžu jen tiše doufat.
Na nebi se zjevil pán noci a já cítím, jak jsi čím dál tím nervóznější. Vím, že musíš strážit své panství, ale chceš i ochraňovat mě a proto jdi, dnes je už stejně pozdě a já půjdu brzo spát. Až s neuvěřitelnou ladností se zvedneš do výšin a já ti jen tiše závidím tvou volnost. Sleduji jak mizíš v tichu a temnotě lesa a už teď se těším, až se zase vrátíš..V pokoji ani nerozsvěcuji jen ze sebe nechám sklouznout župan a jdu do koupelny. Pustím na sebe proud teplé vody a nechávám horké kapky ať prohřejí mé tělo, zkřehlé chladnou nocí. Ucítím však bolest na břiše a svezu se po ledových kachličkách na zem. Zase se voda míchá s mou krví, což znamená jediné, chce se mnou mluvit a takhle to po posledním útoku dává najevo. Proklínám ho i s celou jeho katanou..
Vylezu a sahám pro lehké kimono a ani se nestihnu obléct, když se rozrazí dveře a mé sice očekávané, ale nechtěné návštěvě se naskytne pohled na obrazec, o kterém vědělo jen málo lidí.
Kdyby můj pohled mohl zabíjet, ležel by dávno v krvi. Neumíš klepat? Aspoň to bys mohl po tom, cos mi poněkolikáté propíchl břicho! Je to můj dům, tak se klidni a navíc nejsi jediná, kterou jsem viděl, ale musím uznat, že ne každá měla takové tetování. Pomalu ke mně zezadu přejde a stáhne mi z ramen kimono i přes mé protesty. Hej, okamžitě mě pusť! Chci se mu vytrhnout, ale když ucítím jeho prsty, jak obkreslují konturu obrazce, ztuhnu a nejsem schopná jak slov tak pohybu . Jemně mě hladí po zádech přes lopatky, až se dostane na krk a odtud mi dvěma prsty zvedne bradu a hlavu si položí na mé rameno. Pootočí hlavu a já cítím jeho dech na krku i tváři. Najednou se ale vzpamatuji a vytrhnu se. Tak hele, znáš moje podmínky! Takže si udržuj odstup, Uchiho! Jo, znám, ale pokud vím, říkala jsi, že když je budu plnit, přidáš se k nám bez odporu, že? A no, nevím, ale (vyhrne si košili a ukáže mi poslední památku na můj útok) Tak jsi to ty, kdo ty podmínky neplní, hm? No jsem holka a my své názory měníme často, víš. Možná, ale já ty své taky, takže jsem se rozhodl, že když mi neposloužíš jako bojová síla, využiji tě jinak! DS těmito slovy mu po tváři přejede usměv a pomalými kroky se ke mně vydá. Když mi dojde, co chce dělat, začnu couvat až mě zastaví zeď a kdybych mohla, stanu se její částí. Saske se přiblíží až tak, že cítím jeho horký dech a tlukot srdce, který je na rozdíl od toho mého klidné.
Než stihne cokoliv udělat, vylétnou ze mě slova dřív, než začnu myslet. Dobře, dobře, Saske, přidám se k tobě, bez toho, aniž bych se tě pokoušela zabít jjj?? Podívám se na něj s nadějí, že se snad odtáhne a odskáče to s radostí oznámit ostatním, ale on zřejmě nesdílí můj názor. Víš, když už jsme tady a ty jsi prakticky nahá. Tak tímhle mě už ale dožere a celou silou mu napálím, že odletí do protější zdi, po které se sesune na podlahu a zuřivě na mě hledí. Tak hele, já jsem řekla, že se k tobě přidám, takže ty naše podmínky platí, jasný a teď vypadni! Je pozdě a chci jít spát! Ukážu na dveře a čekám. Saske se zvedne, podívá se na mě a k mému velkému překvapení a úlevě opravdu odejde. Ještě předtím, ale ráno tě čekám v hlavní místnosti! A přijď přesně, nesnáším čekaní. A zabouchne. Úlevou si nahlas vydechnu a vyčerpaně spadnu na postel, stačím se jen přikrýt a už usínám. Jaké mě to ale ráno čeká nemilé představení. Dovnitř vběhne Karin a cosi na mě hodí.To si máš obléct, prý to teď budeš nosit stejně, jako my. A zmizí jak duch nebo spíš strašidlo, což ona teda je. Podívám se na tu spletici hadrů a nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Vstanu, osprchuji se a oblíknu na sebe to, co mi poslal. Když se na sebe ale podívám, dostávám chuť zabíjet, ale to ne normálním způsobem, ale mučením a pěkně pomalým.
Svleču ze sebe ten kmenový úbor a oblíknu si něco, co je pro mě pohodlné a navíc, proč bych mu měla dělat tu radost a dělat to, co chce, že???
Když se dochystám, zjistím, že mám 20min zpoždění. Co že to včera říkal? Že nesnáší čekání, no asi se to bude muset naučit, smůla. Ale aby se neřeklo, do hlavní místnosti běžím, když rozrazím dveře, pohledy všech se na mě stočí a některé oči nemají zrovna přátelský nádech. Říkal jsem, abys přišla přesně! Ještě jednou a nic, jelikož vylezu zpod dveří celá a jaksi asi nečekal tenhle úbor.
(představte si to prosím trocha víc zavázaný a na těch kalhotkách kraťásky ju:- ) :-D)
Otočí se na Karin. Tys jí nedala to oblečení? Ale dala, nemůžu za to, že si to neoblíkla! Přestanu vnímat jejich rozhovor a svůj pohled stočím znovu na fotku Saského rodičů. Byli usměvaví, aspoň jeho maminka. Škoda, že s ní nemohl být déle, možná by bylo teď všechno jinak. Najednou na mě dopadne stín a když se otočím, stojí u mě rozzuřený Saske, chytne mě za ruku a táhne pryč od ostatních. Měla bych se bát? Dojdeme do mého pokoje, kde se mnou mrskne o zeď a já už jenom cítím jeho ruce, jak mě vyzdvihují ……….
Promiňte ten skluz, už bych se měla zlepšit, ale teď mám brigádu, takže jen pracuju a spím:- D:-D ale v pátek končím a pak jsem jen vaše. Mimochodem, ty obrázky jsou ze stránky http://lovesakura.blog.cz/ moc se mi líbili a do povídky se hodily. Doufám, že to nevadí :- ( kdyby jo, stačí napsat J jinak díky za komentáře, ty potěší vždycky nejvíc, takže se zatím mějte J pappapapap

Černá tma 8

27. července 2008 v 15:20 | Jackie |  Povídky
Otrok? Možná!
Celou zbylou silou odstrčím jeho tělo, tisknoucí se k mému a se zděšeným výrazem se ponořím do černých očí. Pohled mi opětuje, je v nich snad vztek, smutek? "Co si myslíš, že děláš, pokud sis nevšiml právě jsem ti tady vyznala tak akorát nenávist ne lásku, tak na mě nesahej!" Zlomeným hlasem zašeptám a pořád na něj zírám se stejným výrazem. "Začínala jsi být hysterická, tak jsem tě musel nějak zklidnit." Tak po tomhle se totálně naštvu, věděla jsem, že je kus ledu, ale tohle to je rána pod pás. Proč nemůže být aspoň malinko jak Naruto, tolik času jsme všichni strávili spolu, proč si z toho nic nevzal, nechtěl? Nemohl? Je to proto, jak málo času strávil se svou maminkou, která ho měla naučit milovat, otevřít srdce? Ale on to zjevně nechce, jelikož i Naruto se to naučil a to měl těžší dětství, než tahle konohská stár. Naruta šikanovali, uráželi, ale ho milovali, uctívali a já nevím, co všechno a přesto z Naruta vyrostl přítel a člověk hodný lásky všech, ale ze Saského? Tak leda bezcitná, kamenná socha, jakéhosi atického boha pomsty.
"Hele Sakuro, asi se to sem nehodí, ale mám pro tebe návrh." "A proč si sakra myslíš, že mě zajímá, jsem tu proto, abych tě zabila." (to, že je tu i jiná možnost, jsem mu neřekla . "Nech toho, už ses o to pokusila a jak to dopadlo? A mimochodem, máš na mě malou památku, že?" V tu chvíli mi břichem projede bolest a já na ruce uvidím krev. Rána, co mi způsobila jeho katana, se otevřela. Bolestí se mi podlomí kolena, ale nespadnu úplně, jen kleknu. "Bolí viď, pokud nepůjdeš se mnou, nikdy se ti nezacelí, ať si ji vyléčíš kolikrát chceš!" Křečovitě svírám rty od bolesti, ale zvednu hlavu. "A co kdybych řekla dobře? Co kdybych tu lehla a čekala, až ze mě vyprchá všechna energie, abych se přidala k Narutovi? Vím, že bys mě tu nechal, ale ztratil bys už všechny, ty pouta, co jsi tak nenáviděl, ale oba víme, že to byla jen přetvářka, žes miloval nás oba, co?" Snažím se lhát, aspoň malinko v něm vyvolat pochybnosti. "A víš, proč mě tady nenecháš umřít, stejně tak proto, když jsi mě odnesl do Písečné po první bitvě a stejně tak, proč jsi nezabil Naruta, když se tě snažil přivést zpátky! Víš proč, proto že bys pak zbyl sám, úplně sám, bez ničeho, na co bys mohl vzpomínat, nad čím přemýšlet, zbyli by ti jen prázdné sny a vzpomínky, že? Tak proto Saske, přiznej si to!" "Tsss, Sakuro, Sakuro, máš bujnou fantazii, jedinej důvod, proč tě chci do týmu je, že jsi jak jsem zjistil, silná a já silné ninji potřebuju, toť vše, nic jiného nečekej!"
"Lžeš sám sobě a ty to víš!" "Tak dost," křikne a mnou projede čerstvá bolest. "Tak jak, půjdeš nebo zemřeš?"
Jak ráda bych zemřela, ale nemůžu, ještě ne, ještě jsem nesplnila slib, znovu ten starý známý stín slibu. Kvůli kterému to musím podstoupit. "Tak co?" zase bolest, "nemám na tebe celý den," pche, ušklíbnu se, "já myslela, že mě chceš jako otroka na celej život, dokud mě nezabijou a teď mi řekneš tohle." "Nehraj si se mnou Zakuto, tak co?"
"Dobře, dobře, ale s pár podmínkami,což…", "mlč, aspoň něco mi můžeš splnit, ne? 2věci," asi ho začínám štvát, ale mě ta bolest taky.
"Za prvé - žádný sex, aby bylo jasno, v životě s tebou nic mít nebudu a ty se ani nepokusíš!"
"A kdo říká, že bych chtěl?" "Nech toho, moc dobře jsem viděla, kam ses několikrát kouknul!"
"Za druhé - chci vlastní pokoj, jelikož jestli mě strčíš ke Karin, tak ji zabiju! Toť vše, na zbytek si vzpomenu cestou." "Dobře." Najednou bolest povolí a já se můžu začít léčit, vstanu, opráším se a vyrazím za Saskem, který zjevně nepovažuje za nutné na mě čekat, když je asi 2km přede mnou. Netrvá mi to déle jak pár vteřin a jsem za ním. Běžíme něco kolem půl hodiny, když se přede mnou rozevře nádherné údolí, plné těch jezírek s teplou vodou, lekníny, květinami a uprostřed s jeskyní. Kam míří? Když vejdeme dovnitř, nestačím zírat. Je to tu pěkně zařízené, dojdeme zjevně do společenské místnosti a já se ušklíbnu, jelikož se naše drahá Karinka hned ve dveřích přilepila na Saského. Divné, ani nežárlím, čím to asi? Projdu kolem nich jako by se nechumelilo a sednu si vedle šokovaného Jungu na gauč, kde se začnu protahovat jak kočka, jelikož jsem ztuhlá. Teprve po tom, co Saske strhne, a to doslova, Karin ze sebe a ona mě objeví , zbledne jak kokos v zimě a vypadá to, že se na mě vrhne a nezklamala. Ale než stačí udělat krok, stojím za ní a kunaj jí držím pod krkem. "V klidu zlato, jsem tvoje nová kamarádka,"prohodím ironicky, ale pořád mám chuť jí podříznou ten její slizký krček.
"Tak děvčata, uklidníme se." Saske se zatím usadil a pobaveně sleduje tu scénku a ostatní taky. Pustím jí a sednu si na stůl. "Takže Sakura se k nám přidá sice ne zrovna dobrovolně, takže bude pod dohledem." Při tomhle odtrhnu pohled od fotky mladého černovlasého páru a s vraždícím výrazem se na něj podívám. "Tak jo, pojď, zavedu tě do pokoje!" "Tsss, nejsem pes!" Pokoj mi dal vcelku hezký, s velkou postelí, koupelnou a hlavně oknem s výhledem, ve kterém právě zapadá slunce. Stoupnu si k oknu a čekám, až uslyším zavřít dveře. Koukám se do tolik známého obrazu, zase do modrých očí, které jsou v silném kontrastu k červené obloze. "Naruto, dej mi čas, začínám totiž s novým plánem…"
Ahojkyky!!!! Omlouvám se moc, moc, moc za tu pauzu, ale jak bych to řekla, inspirace žádná, nálada žádná, ale pak mě to přemohlo a je tady další díl, doufám, že se bude líbit pa;)

Černá tma 7

27. července 2008 v 15:19 | Jackie |  Povídky
7.díl Rozhodnutí od Jackie

Černá tma 6

27. července 2008 v 15:19 | Jackie |  Povídky
6.díl - DRUHÝ START (od Jackie)